Člověk nepřítel zvířat !?
Motto:
"Nic nemůže tak vyrůst
a tak hluboko klesnout, jako člověk..." (E.Hemingway)
Liga na ochranu zvířat v Plzni pracuje od roku 1990, útulek od roku 1992. Tolik psích osudů, tolik neštěstí a hrůzy, jako jsme poznali my, by málokdo unesl. Jedině to, že zvíře od nás čeká pomoc v nás změní lítost na usilovný boj o jeho zdraví a mnohdy i život.
Buďte rádi, že nevíte... Nechci se vracet ke starým příběhům, na mnohé bych raději zapomněla.
Proto budu doufat, že tyto stránky nebude čím plnit. Bude tu sice povídání o psech, ale zároveň je to vždycky o člověku, nebo vlastně o nás lidech...
V úvodu tedy dva příběhy s dobrým koncem:
Kryšpín
byl do útulku přivezen s přeraženou tlapkou. Není to určitě ten správný začátek života pro dvouměsíční štěně, když je napřed vyhozené bez pomoci do ulic a pak ho srazí auto. Kryšpín bylo opravdu bezmocné, poraněné psí dítě. Ve věku, kdy si má štěně hrát a poznávat svět, byl sádrou znehybněný a musel ležet v kóji veterinární ambulance útulku.
Zlomenina se hojila dobře a Kryšpín byl tak úžasný, že při převazech na stole v ambulanci vrtěl ocáskem a z péče měl viditelnou radost. Ještě v době léčení se do něj zamilovala dvojice spolehlivých lidí, kteří trpělivě čekali, až zdravotní stav pejska a paní doktorka dovolí, aby se přestěhoval k nim domů. Dočkali se všichni a radost je vidět na fotografii.
Sam
je roční pes plemene zlatý retrívr, který svůj nový domov našel. Ujali se ho lidé, kteří mu vynahradí všechna minulá strádání.
V povědomí lidí je toto plemeno psa synonymem vlídného, trpělivého zvířete, které dělá svému okolí jenom radost. Takovou povahu má i Sam. Ale ne tak jeho bývalí majitelé! Jeho panička žije s druhem - jistě "úžasným" člověkem. Ten jednoho dne zbil nejen onu paní, ale ročního psa zkopal a ztloukl tak, že Sama odvezli zasahující policisté rovnou na veterinární kliniku. Zde mu museli vyoperovat rozkopnuté oko a ošetřit spoustu dalších zranění. Psa si u nich vyzvedla za pár dnů majitelka – a odvezla ho rovnou do útulku, kde ho nechala k adopci.
Nevtírá se vám také na tomto místě myšlenka, jak by bylo krásné, kdyby všichni lidé byli alespoň jako psi? Copak by normální pes tohle udělal svému člověku?
Jaká je situace v útulku
Bývají tu různá období, bez závislosti na čemkoliv (byť si novináři vymýšlejí různé souvislosti). Bylo období bassetů – v útulku se sešli čtyři. Tolik dlouhých uší pohromadě bylo někdy až legrační. Ale to je dávno. Předloňský rok se mohl nazvat obdobím stafordů a jejich kříženců, bylo jich tam opravdu hodně.
Loňský rok a letošní jaro už rozhodně k pousmání nebylo – dalo by se totiž nazvat obdobím štěňat. Štěňátka jsou roztomilá, pokud jsou u mámy a mají zajištěnou budoucnost. Pokud je dostanete do péče v papírové krabici, nalezené ve sluneční výhni před obchodním střediskem, bojíte se krabici otevřít. V této bylo jedno mrtvé, ostatní dehydrovaná, psí děti ve stáří tak 4 týdnů. A začal boj o život. Vybojovala ho všechna vítězně a dnes jsou v nových domovech. Snad u lepších lidí, než byli ti, u nichž se narodila.
Takhle vypadal jeden z mnoha příchodů štěňat do útulku. Bylo jich tolik, jako nikdy a většinou to byly celé vrhy. Další situace nastala, když bylo nalezeno štěně na jednom konci města, za pár dnů jinde další – jasně sourozenec prvního. Někdy se našlo i třetí... Těžko se nám zaháněla myšlenka, kolik jich asi bylo pohozeno a jak skončila ta ostatní...
Nechtěné psí děti! Nepřišly na svět z vlastní vůle, ale z nezodpovědnosti člověka ke své fence. Zaslouží si člověk, který zahodí živé bezbranné tvorečky jako přebytečnou věc, být "majitelem" zvířete?
V současných týdnech je snad období nejhorší. Do útulku bylo postupně přivezeno několik psů, kteří jsou poraněni po srážce s autem. Jsou to zlé zlomeniny, některé vyžadovaly operaci, dál uvidíme. Ale ne vždy potlučené psí tělíčko vyhraje, ne vždy se všechno zahojí. I při nejlepší péči se přidává stress z nového prostředí, bolest... Před několika dny prohrál svůj i náš boj malý pejsek, který měl mimo zlomené pánve navíc poraněnou páteř.
I na dospělého poraněného psa je smutný pohled. Jenomže jeden z nich je asi dvouměsíční štěňátko labradora se zlomeninou pažní kosti. Tak rádo by běhalo a hrálo si, na nožičce je ale cosi těžkého a ani se to nedá ukousnout! (Kryšpín-viz. nahoře.) A tak i nám "zvyklým" se ta slza jen těžko udrží.
Tady zatím povídání o psech a "jejich" lidech končí. Snad nebude dlouho co dodat!